Český román - Olga Scheinpflugová
Český román
Olga Scheinpflugová
Trochu usnula, a zdálo se jí, že zaspala, měli umluvenu snídani v sedm a pak hned dál, dokud nebude vedro. Probudila se v bílém ránu, jeho světlo se sice zdálo ještě křehké a nesmělé, ale nevěděla, kolik je hodin, zastavily se jí v noci. Oblékla se rozespale, kartáč a hřeben jí vypadávaly z ruky, bože, jak je člověk nepořádný, když pospíchá. Někdo klepe, asi šofér, vida, už si jde pro kufřík.
„Kdo je?“
„Otevři, Olásku.“
„Kolik je hodin,“ zeptala se zavřenými dveřmi.
„Nevím, ale otevři.“
Podivila se. Nemůže ho vpustit dál, vypadá strašně, sotva se vrátila z koupelny, pomaštěna krémem. Snad to nebude tak důležité.
„Musíš počkat, několik minut. Chvíli.“
„Už jsem čekal dost dlouho,“ zahučel netrpělivě.
Snad ne, snad není ještě tak pozdě. Opravdu by ráda věděla, kolik je asi hodin. Pootevřela tedy jenom trošíčku, aby ji neviděl neupravenou, ale setkala se s jeho zářivým obličejem. „Co je?“
Vypadá jako malý kluk, který se dobře vyspal a těší se na svůj prázdninový den. Po chodbě sanatoria chodí služebné a nemocní, kteří si tu léčí nervy, není tedy dobře mluvit hlasitě, mnohý rozumí česky, tady v Rakousku.
„Copak chceš?“
„Do you wish to marry me?“ zeptal se školácky a klidně, jako by se ptal, v kolik sejde dolů snídat. Vešel dovnitř a pranic mu asi nevadí její lesklá a rozcuchaná tvář, stojí u dveří s očima trochu sklopenýma, v ruce drží okousané dřívko, jak si dole před hospodou hrál s černým bernardýnem a opakuje to ještě jednou česky, protože teď už nechodí kolem staré zvědavé dámy. „Chtěla by sis mě vzít?“
Držela v ruce mýdlo, kluzkou a ohavnou věc pro takovou příležitost. Patnáct let umírala hořem pro tuto nemožnost a teď se tváří docela pitomě.
„Proč,“ řekla prostě, bez nejmenšího záchvěvu vzrušení. Stála před ním bez barviček na tváři, rozcuchaná a malá v trepkách bez podpatků, kolem ní ranní ženský nepořádek, věru, nehezká dekorace k takovému happyendu.
„Kolik je hodin, prosím tě?“
„Pět ráno,“ přiznal uličnicky.
„Jdi ven, Kačenko, přijdu hned za tebou.“
„Brzy?“
„Jistě.“
„Za pět minut?“
„Za pět minut.“
Přišla za deset, protože hezkou chvilku seděla na posteli bez hnutí, se střevícem v ruce, s úsměvem na tváři, s překvapením v srdci. Jak je na konec každá velká a složitá věc jednoduchá! Zdálo se jí, že hrála divadlo s přecitlivělou přehnaností, že v rozhodujících chvílích se člověk zmůže na nejskromnější reakce.
Dole u stolu už sedělo více lidí, každý snídal zářivě, svěže, horsky. Zasedli k tuhému a třpytnému máslu, jako by měli mluvit jen o jídle. Nezeptala se, nechala ho povídat, vidouc, jak ho to rozšťastňuje.
„Pořád jsem tě nechával někomu, abys byla šťastna, ale moc jsem toho štěstí neviděl, tak snad bude lepší, když se budeš trápit se mnou.“
Ukápla jí do kávy těžká a bezděčná slza, první a jediná, ty další už si rozhodně zakáže.
„Má nemoc se prý už dávno zastavila,“ hučel tiše s očima, přeskakujícíma hravě s obzoru na její tvář. „Nebezpečí minulo, i když už zůstanu takhle nemotorný a i když to bude věčně bolet. Ukázali mi roentgeny, dal jsem se prosvítit ve Vídni, kde mě neznali, abych věděl pravdu. Nemusíš se bát.“
„- - - - - -„
„Tak tedy srozuměno,“ pokračoval a upíjel dětskými rty z barevného hrnéčku, „nebreč, fuj, támhle ta tlustá paní se o tebe moc zajímá.“
„Proč jsi mi to neřekl dřív?“
„Co?“
„Že je ti líp.“
„Měl jsem strach, strach z radosti, strach z naděje, takovou nesmírnou a krásnou bázeň. Aby se mi ten líbezný svět, na který ťukám, nesesul v hromádku popela. Chtěl jsem na příklad včera přijít a – a zůstat u tebe. Ale napřed jsem vyjednával dlouho do noci s pánem Bohem, aby mi poradil. Holečku, to není tak jednoduchá věc, udělat šťastným takového smolaře, jako jsi ty! Vezmeme se hned, jak se vrátíme, nechci už déle čekat na svůj život!“
„Kačenko!“
„Platí!“
- - - - - -
Švýcary, Italie s rudým zázrakem potrhaných skal. Malé albergo v městečkách s kašnou na bílém rozpáleném prostranství. Lorenzago. Oba si budou věčně pamatovat to jméno.
Ledovce nad Berninou, první zrnka vína, okusovaná se společného hroznu jižní hojnosti; rozvonělé trsy květů v divoké trávě. Lásko s nejbližšíma očima, osude nejlaskavější, čase, příteli dobrých konců! „Bylo hrozné, když jsem ti říkal celou tu dobu ,nikdy´a jak to bylo zbytečné, pane bože!“
„Co je nutné, je dobré,“ citovala vesele jeho heslo. –
„A ty jsi nikdy netrpěl, když – “.
„Děsně,“ zahučel v mužném studu – „ale říkal jsem si vždycky s krutou moudrostí, raději ztratit ji než lásku k ní. – A to už je přece pryč. Chtěl jsem jen, aby ti bylo dobře, a – “.
„Mlč. Já vím. Teď už to chápu. Všecko.“
Postavil se u okna v bílém hotelu a opřel rozpálený obličej o jiskřící tabuli skla. „Být člověkem je tragická záležitost.“
„Jistě.“
Ale oba se při tom usmívali, protože pro tuto chvíli už to nebyla pravda.
SCHEINPFLUGOVÁ, Olga: Český román. Praha: Fr. Borový, 1946.